|
Sparťan
V Athénách se noc zase o něco blíže překulila k ránu.
Teplá noc plná tajemství,přání,snů….
A já jako vždy za těchto nocí vzpomínám.
Co také zbývá starému muži jenž už nemůže spát?
Mám mnoho vzpomínek, ale jedna noc ve mně zůstane navždy.
Svěřuji svůj zážitek papyrovému svitku, možná si jej někdo někdy přečte…..
V domě věhlasného umělce Prótea Korinthského vrcholila hostina.
Ano i já jsem se účastnil se svým mistrem této pro každého tak význačné události.
Próteovo pozvání se totiž neodmítalo.
Próteo byl nejvěhlasnějším umělcem mé doby. Jeho díla,vázy, sochy i kachle každé žhnulo svým vlastním životem.Každé jeho dílo bylo dokonalé a vlastnit tyto předměty mohli jen lidé závratně bohatí.
Obdivoval jsem Prótea jako mnozí z žáků mého mistra.
Dodnes nechápu jak to, že mistr na tuto událost vybral zrovna mně.
Nejneohrabanějšího ze svých žáků.
Ležel jsem omámen zážitky na lehátku v nejkrásnějším domě jaký jsem kdy navštívil.
Nádoby, otroci,tanečníci vše bylo tak nádherné až přecházel zrak.
Náhle se u mého mistra zastavil jakýsi zkroucený hrbáč v prostém oděvu.
Družně spolu hovořili jako staří přátelé, můj mistr mne pokynem ruky vyzval abych se k nim také připojil.
Uposlechl jsem.
Nemohl jsem uvěřit svým smyslům neboť ten zkroucený hrbáč byl Próteo!
Próteo tvořitel krásy, sám krásy úplně zbaven.
Zíral jsem na něho přímo neslušně až mne můj mistr probral řádným lepancem. Ale Próteo se nezlobil.
Naopak se smíchem odmítal mé neumělé omluvy.
Odvedl nás mezi své přátele kteří právě horečně diskutovali o význačných městech.
Jedni chválili bohatý Mílét, jiní Théby,další zas Mykény.
Všichni bez rozdílu pěli však chválu na Spartu.
Obdivovali tamní tvrdý život a plesali nad její vojenskou zdatností.
Próteo je pozoroval s lítostí v moudrých očích.
,, Myslím přátelé, že Sparta má mnoho omezení která povedou k jejímu zániku.“
Próteův hlas zazněl klidně, ale zazněl v něm jakýsi skřípavý podtón.
Tato jeho poznámka vyvolala bouři nevole.
Uklidnil ji pohybem své zkroucené paže.
,,Nesouhlaste si ale vyslechněte prosím můj příběh. Pak suďte!“
Vyzval své publikum Próteo.
Po malé odmlce pokračoval.
,,Mohu říci o Spartě cokoli, protože já jediný z vás jsem rodilý Sparťan.“
Po tomto prohlášení zavládlo nevěřícné ticho.
Próteo s křivým úsměvem pokračoval dál.
,,Ano jistě všichni víte, že Sparťané vodí své staré, zmrzačené nebo jinak nemohoucí ke skále odkud svrhávají tyto pro ně již nepotřebné členy společnosti.
Ano i mne čekal tentýž osud.
Protože já jsem se zmrzačený už narodil.
Jako každé postižené dítě tak i mne uznali jako zhola zbytečného.
Naprosto neschopného vykonávat vojenskou službu.
Ale má matka mne milovala. Znala všechny zákonitosti i tradice Lakeidamónských dobře.
Vždyť její muž byl členem apella, její tchán působil v gerúsiu a její otec byl dokonce eforem jedním z pěti jež dohlíží i na spartské krále.
V jejích žilách kolovala úctyhodná krev.
Nečekala na příchod starců, kteří jí měli dítě odebrat. Jednoho dne opustila manžela, kterého milovala i své čtyři další děti.
Oni ji nepotřebovali byli zdraví a silní.
Dva z jejích starších synů už dokonce působili ve výcvikovém táboře.
Jak všichni víte chlapce tam umisťují už od sedmi let.
Už nikdy svou rodinu neviděla.
Sbalila mne, svého mrzáka, něco málo šperků a trochu peněz.
S tímto nákladem se vydala na cestu.
Šla a nesla mne v náručí a na zádech.Už nemohla a bolelo ji celé tělo.
Nevzdala to, byla pravá sparťanka silná a odolná jako lvice.
Šla a nesla mne až do Thyrea kde se nalodila na loď která ji dovezla až do Hysiai.
Má matka o této dlouhé plavbě nikdy nemluvila.
Vím jen tolik,že peníze jí stačily pouze do Hysiai.
Z Hysiai pokračovala pěšky do Argu.
V Argu se jí konečně podařilo sehnat nějakou práci.Ona která sama využívala celý život služeb heilótů, drhla paluby v přístavech.
Pomáhala v krčmách a ve volnu šila.
Stále ji vidím jak se v šeru hrbí aby jí neunikl ani jediný paprsek z malé svíčky.
Probíjela se jak se dalo.
Zapřela svůj původ, dřela jak mezek.
Pro mne!
Zavrženého.
Když mi bylo sedm uplácal jsem cosi z hlíny na dvorku domu kde jsme s matkou bydleli v tmavém laciném pokojíku.
S dětskou pýchou jsem jí šel ukázat svůj výtvor.
Nedošel jsem tam.
Všiml si mne hrnčíř a dal mi první instrukce.
Začal jsem u něho a pomáhal tak matce s výdělkem.
Pak už je má cesta známá.
Dílny v Sykionu, práce v Korinthu pořád jsem se učil,neznal oddechu, vstřebával to nejlepší co mi moji mistři mohli předat.
Má matka nepodporovala zahálku.
Byla mou první obdivovatelkou a prvním kritikem.
Jen díky štěstí a mému talentu byli mí mistři pořád lepší a lepší. Pomalu jsem dosahoval uznání za svou práci.
Věřím, že má práce i můj život není zbytečný.
Nyní má díla putují po světě a všude,doufám, rozdávají radost.
Jen ve Spartě ne.
Tam uznávají jen umění boje.
A já se vás ptám kam dospěje národ jenž vraždí své slabé?
Kam dospěje národ jenž se úplně vzdal krásy a umění?
Kolik již mezi perioiki, heilóty a svými zabili lidí jež mohli světu ulehčit trápení svými díly?
Říkám, že tento národ stane se omezeným, protože čím je silné tělo bez ušlechtilé duše?
Ničím.
Jen prázdným obalem.
Prázdným jako tato váza.“
S těmito slovy upustil zmíněnou nádobu která se roztříštila na spoustu hliněných střepů.
Próteo je pohrdavě rozhrnul nohou.
,,Vidíte?“
Dotázal se svých hostí.Odpovědi se nedočkal.
Poté si nalil vína a nuceně jásavým tónem ponoukl zúčastněné:
,, Proto připijte nyní na mou matku Eidothéu, která již nemůže užívat se mnou plodů mého snažení.“
Próteo stál ve své síni se zdviženou paží, ve které třímal pohár plný vína.
Všichni hosté trochu zaraženě uposlechli hrbáčovu výzvu.
Po jeho proslovu se nenašel nikdo kdo by ještě měl zájem polemizovat o Spartě.
Rozednívalo se a i my jsme se chystali k odchodu.
Próteo ale mně i mého mistra zavedl ještě do své zahrady.
A tam jsem ji uviděl.
Ženu která svírala na prsou dítě.
Sochu z narůžovělého mramoru která pod vycházejícím sluncem ožívala.
Narudlé paprsky ji hladily a zdálo se, že už, už… Žena promluví nebo k nám vztáhne paži.
Eidothéa.
Největší Próteovo dílo.
,,Pamatuj chlapče pro umělce neplatí omezení a už vůbec ne taková jako smrt.
S láskou a odhodláním dosáhneš všeho co chceš. Jedno je jak slabé máš tělo či jak se cítíš neohrabaný. Musíš jen chtít.“
Pohladil mne Próteo po hlavě.
Byl jsem již unavený a tak jsem jen tupě kývl.
Próteo se zasmál.
,,Spíš než velké filozofické myšlenky by ti prospěl spánek, že?
Jak se vlastně jmenuješ chlapče?“
Řekl jsem mu to.
Brzy po této události jsem odešel do Athén.
Už nikdy jsme se neviděli.
Dopsal jsem.
Je tomu už dávno co Próteo zemřel.
Ale na jeho slova vzpomínám více a více s přibývajícími léty.
Jeho duše žije dál v jeho díle.
Krásná duše ukrytá ve znetvořeném a málem utraceném těle.
Ještě bych zapomněl!
Ať vědí kdo vzpomínal….
Rozvinuji svitek a dolů píšu svůj podpis:
Feidiás.
Vysvětlivky:
Sparta-Lakeidamón,celé územmí-Lakónie
Vzniká s příchodem Dórů starší Achajské obyvatelstvo přeměněno na -Heilóty-Bezprávné kteří sloužili v domech a vykonávali podřadné práce -Perioiki-Bezprávné s právem účastnit se válek
Apella - Občanský sněm,směli se účastnit muži starší 30let
Gerúsia - Třicetičlenná rada 28 starců starších 60let
A dva Spartští králové z různých rodů
Tato rada předkládala podněty apellu
Efoři - Největší výkonná moc ve státě
Dohlíželi na krále i na zákony
Feidiás -Tvůrce jednoho ze sedmi divů světa sochy Dia Olympského
Také uváděn jako tvůrce Athény Parthenonské
Próteo, Eidothéa-Jména z řecké mytologie
|
FAQ
Hľadať
Členovia
Registrovať
Prihlásenie
:ikonka18:
